Bojím se že udělám chybu…

Každý má ve své práci zodpovědnost – někdo jen za majetek, peníze, výkon, podřízené. Jsou ale profese, kde je zodpovědnost hlavně za životy a zdraví těch ostatních. Největší odpovědnost za životy máme my, zdravotníci. A protože jsme lidi z masa a kostí (i když, pro někoho jsme andělé nebo supermani 🙂 ), děláme chyby. Od těch „neškodných“, na které se zapomene nebo jsou úsměvné až po chyby s fatálními následky.  Ten druhý typ většinou řádně rozpitvají média a následně laická veřejnost.

I přes veškerou pečlivost a teoretické znalosti se chyby stávají. A nevyhnou se ani mě. Chyb se bojíme všichni. Každý jiných, někdo víc, někdo míň. Ke své budoucí práci zdravotníka a k pacientům přistupuju s respektem hraničícím až s posvátnou bázní. (Ano vím, že to není nejspíš dobře.) Jako člověk s obsesí kontrolovat třikrát (a vícekrát) že jsem zamknul a jako perfekcionista se jich bojím hodně.  Kterých se bojím nejvíc?

Lidské a odborné

Pracovně jsem je rozdělil na „lidské“ a odborné. „Lidské“ chyby jsou selháním komunikace z mojí strany. I když se snažím být k pacientům milý, povídat si s nima v rámci možností a tak nějak jim ten pobyt v nemocnici co nejvíc zpříjemnit, bojím se, že mi někdy vylítne z tlamy něco, co mě bude mrzet. Ať už to vyzní jinak než byl původní záměr, nebo prostě budu zrovna ve špatném rozpoložení.  Slova umí ranit a tak se bojím, že taková vyřknu někdy i já.

Další psychickou překážkou/obavou pro mě je, že pacientům způsobím větší bolest než je nezbytně nutné. Ať už injekcí, vyndáním kanyly nebo prostě jen nepříjemným/bolestivým převazem. A i když za to nemůžu (a prostě to nejde jinak), omlouvám se a mrzí mě to; beru to jako svou nešikovnost.

Kdo kontroluje kontrolory?

Za odborné považuju všechny chyby související s ošetřovatelskými postupy a výkony. Tady mám já osobně dva velký strašáky – tím prvním je vzduch v setu. Jasně, stačí nezapomenout správně propláchnout set při přípravě nového. Stejně jako všichni zdravotníci také vím, že drobná bublinka v řádu setin až desetiny mililitru neublíží, prý lidský organismus zvládne skoro celou hadičku infuzního setu plnou vzduchu. Jenže já mám až božský respekt vůči každé bublince v celé té soustavě ramp a hadiček.

Druhou činností, kde se bojím že udělám chybu je plnění ordinací – podávání léků. I přes to, že se snažím vědět co nejvíc o léku který podávám, bojím se záměny. Že zaměním cestu podání (např. p.o./inhalačně/i.v.) nebo dávkování. V duchu si několikrát předříkávám počty miligramů v mililitru, několikrát si přepočítám ředění / dávku. A i když vím, že jsem to udělal správně, díky své obsesi to přepočítám raději ještě jednou. Raději znovu kouknu do dokumentace, že podávám všechno správně. Pokud dojde v průběhu dne ke zhoršení pacienta, naběhnou mi jak já říkám „nouzové protokoly“ – znovu si zkontroluju, že jsem udělal vše správně, přemýšlím, jestli změna může souviset s některým lékem/výkonem co jsem podal/provedl, přemýšlím kde je příčina.

Snažím se hlídat sám sebe. Prostě dvakrát (a více) měř, jednou řež. A když si nejsem jistý, poprosím – překontroluj to. (Jasně, pořád jsem pod dozorem na praxi v rámci studia. Ale i tak se bojím a kontroluju. Jakmile budu zajetý v provozu po roce ze školy, nejistota bude pryč. Nejistota ano – respekt, opatrnost a kontrola mi zůstane do smrti.)

Sdílejte

1 thought on “Bojím se že udělám chybu…”

  1. Přijde mi vtipné to, že z tebe jako programátora je zdravotník a já ze zdravotnické školy šla na informatiku 😀 Každopádně zcela chápu tvé kontrolování kontroly, také raději vše kontroluji několikrát 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

three + two =