Když vyměním klávesnici za tracheostomie a infuze…

Jak se tak blíží konec mého studia (a posledního strašně hektického roku), čím dál tím víc přemýšlím nad tím přerodem či kariérním restartem, co mě čeká v únoru. (Když všechno dopadne jak má, a dám absolutorium na první pokus.) Nebude to jako když jsem doposud měnil práci (a to nejen zaměstnavatele, ale třeba i náplň práce PHP -> Java, vývoj -> devops). Přinese to spoustu změn, mám v sobě trochu hodně obav… A jak tak ležím s angínou a přemýšlím, potřebuju se asi vypsat..

Chaos a řád

Jeden by řekl, že ten chaos je v IT v kanceláři a řád bude logicky ve špitále, ale ono je to spíš naopak. Tedy, z pohledu „soukromého života“.

První řád je v pracovní době – do kanclu chodím pondělí – pátek, standardně od nějakých půl desátý. Oproti tomu zdravotnictví přinese směnný provoz. Denní, noční, víkendy. Jasně, na pracovní víkendy jsem si zvykl díky praxím, noční jsem potkal až na záchrance, a docela mě odrovnaly. Otázka zní, zvyknu si? A za jak dlouho?

Jak říkají osoby ženského pohlaví kolem mě (rozuměj žena, ségra, švagrová, mamka a tchýně), když mám hlad, nejsem to já jsem na zabití. Ostatně jako každej chlap. V kanclu úderem půl dvanáctý zavelím „oběd!“, všichni se zvednou a jde se baštit. Na to budu muset zapomenout. Čekáš pacienta ze sálu? Má přijet rentgen? Přijdou dělat centrál tvýmu pacientovi? Smůla, musíš to vydržet, jídlo až pak. Hladovost je možná věc, který se bojím asi nejvíc. No prostě chlap 🙂

Na druhou stranu, v něčem je v nemocnici řád a v kanclu chaos. Třeba v tom, že když se mi nechce vstávat zaspím do kanclu, nikdo se nezblázní (pokud zrovna nemám naplánovaný pohovor s novým kolegou nebo nějakou „důležitou poradu“). V nemocnici tohle neexistuje, proste musím přijít včas, abych si převzal pacienty od noční/denní směny a ta mohla jít domů. Nebo když onemocním ze dne na den (jako teď), do práce pošlu prostě smsku že nepřijdu. V nemocnici tohle zkomplikuje život staniční (musí najít rychle náhradu) i zbytku „mé“ směny, protože místo tří pacientů na sestru najednou bude mít pacientů pět. A pokud je pacient na ventilátoru a k tomu dostanete várku čerstvých operantů po velkých výkonech, je co dělat i při svých třech pacientech, natož dvou bonusových.

Zodpovědnost, zodpovědnost a zase zodpovědnost

I když většina IT manažerů (a dalších „cool IT lidiček“) dělá z projektů středobod vesmíru (důležitější než lidský život, je to přece cool byznys a peníze klientů!), jde o h***o. Programátoři prostě dělají chyby. Některé jsou pokryté automatickými testy, na některé se přijde při testování potenciálníma uživatelema, na některé se přijde až při ostrém běhu aplikace. Tak se opraví, a no a co? Nic. (Teda pokud to nebyla chyba v té části bankovní aplikace, která odesílá peníze).

Naproti tomu, ve zdravotnictví se chyby nesmí dělat. To že se občas dělají je věc druhá. Máme v rukou lidské životy/zdraví, a to je ohromný tlak na psychiku. Kontrolovat správné léky. Dávkování. Ředění. Časy podání. (a že to doktoři často pomotají víme všichni, a tak hlídáme i ty naše úžasné lékaře). Správným způsobem provádět nejrůznější ošetřovatelské úkony (injekce, kanylace, infuze, převazy). Neohrozit pacienta. Hlídat si sebemenší bublinku v infuzním setu (i když je vědecky dokázáno, že pár bublinek nevadí). Ihned reagovat když se rozezní monitor (životních funkcí). Rychle vyměnit v injektomatu lék když dojde. A takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Naproti tomu v IT, třeba když mi vyhodí kompilátor chybu – tak si v klidu udělám kafe, a pak to možná vyřeším.

O zodpovědnosti k chození včas, odchodům na oběd a tak jsem psal výše.

Smysl, peníze a ti druzí

Bude mě čekat úplně jiný kolektiv. Na praxích jsem zjistil, že mně bližší. Oproti IT, kde většina lidí jsou trendy zmrdi, kterejm jde jen o jejich vlastní blaho a ego (a cool projekty a tráví spolu spoustu mimopracovního času na úžasných teambuildinzích), ve zdravotnictví pořád pracují lidi s velkou dávkou empatie, smyslem pro zodpovědnost a hlavně – žijou pro druhý. Nepotřebují si nahánět ego, chtějí prostě pomáhat lidem, tak jako já.

Na druhou stranu, vyměním převážně mužský (pokud se ty dnešní parodie na chlapy v úzkých džínách dají nazývat muži) za převážně ženský slepičinec. Budu si nosit domů nový recepty. Třeba budu víc drbat. Třeba budu mít synchronizovaně s kolektivem i své dny. Třeba si začnu uklízet ponožky? 🙂

Ano, i po těch třech letech studia ( a nějakých 1500 hodinám praxe) a přes ta „negativa“ zmíněná v tomhle blogpostu v tom vidím smysl života. Nechci dál zažívat enormní psychický tlak v IT (a i přes to, jak náročně vypadá péče o pacienta, věřte tomu, že v IT je to díky většině manažerům a další havěti daleko horší). Nechci se honit za penězma cizích lidí (protože IT projekty prostě vydělávají, bohužel jen těm nahoře). Jasně, díky tomu, že to není výnosné IT, budu mít i výrazně menší plat.

Ale chci dělat práci, co má smysl. Chci dělat svět hezčím a zmírňovat lidské utrpení. Prostě chci být „obyčejný“ sestřák.

Sdílejte

1 thought on “Když vyměním klávesnici za tracheostomie a infuze…”

  1. Pekne napísané a zaujímavé rozhodnutie. Pekne, že si sa teda nakoniec našiel v pomoci iným 🙂 Ja by som neuniesol skôr ten mentálny tlak v zdravotníctve a preto ostanem v IT 🙂 Prajem Ti ale veľa zdaru v Tvojej novej práci 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

one × 1 =