Nula sem, nula tam, aneb proč by měla sestra znát farmakologii

Českým zpravodajským rybníkem se prohnala zpráva, že v mostecké nemocnici předávkovali batole Paracetamolem. V článku píšou, že dítě dostalo 650mg místo ordinovaných 65mg. Chyba sestry? Chyba lékaře? Chyba obou dvou?

Nevím jak vy, ale ani novináři, ani já jsem tam nebyl (a mlhavě tuším, že ani Vy), tak se můžeme jen dohadovat. Narozdíl od veřejnosti, která má hned jasno, a zdravotníky pranýřuje. Ať to bylo jak chce,  dotyčné sestřičky je mi líto.

O tom, že se toho učíme fakt hodně, jsem už psal. O tom, jestli to všechno potřebujeme pro svoji budoucí praxi, jsem psal taky. Jasně, jsou předměty, které nepotřebujeme (tímto se upřímně omlouvám všem vyučujícím sociologie, managementu, práva a dalších nezdravotnických předmětů 🙂 ). Nicméně farmakologie je předmět navýsost důležitý.

Farmakologie v hlavní roli

Někteří studenti oborů sestra a zdravotnický záchranář argumentují kompetencemi: „Proč bych se měl učit léky a dávkování, když je ordinuje doktor, já je jen podám dle ordinace“ . Ano, na jednu stranu souhlasím. Dle kompetencí jasně vymezených zákonem nemůžeme sami od sebe podat ani volně prodejný lék. Na druhou stranu – je několik důvodů, proč se farmačku pořádně naučit.

První důvod je studentsky pragmatický – celá interna je v podstatě jen kombinace farmakologie, patofyziologie a klinické propedeutiky, takže pokud se dobře naučím léky, vím jak fungují a jak funguje člověk, mám vyhráno v interně větší část studia.

Druhý důvod je, že já jsem(budu až dostuduji 🙂 ) ten, kdo lék podává. Proto musím znát jeho účinky, jeho dávkování, jeho indikace, jeho kontraindikace (a ideálně jeho farmakodynamické a farmakokinetické vlastnosti). Já musim vědět, jestli daná reakce (ať už subjektivní příznaky jako motání hlavy či teplota nebo objektivní příznaky jako např. tachykardie) je normální reakce na lék, kterou nemusím v „bezpečném rozmezí“ (např. opiáty prostě tlak sníží) řešit (protože je to normální vlastnost léku), nebo naopak musim danou situaci urgentně řešit, protože je reakce abnormální. Taky můžu mít ordinaci typu „při hypertenzi nad XXX systoly podat lék ABC, pokud hypertenze přetrvává, podat lék EFG“ – a tady kdybych nevěděl, jak a kdy lék ABC začne účinkovat a v domnění že nezabral podal ihned EFG, dostal bych pacienta do hypotenze a průser by byl na světě.

Třetím důvodem je kontrolní mechanismus – i lékaři jsou lidi (a ani lepší, ani horší, ani něco víc, aní něco míň než ošetřovatelský personál), a tak se může stát v ordinacích chyba, ať už obyčejným překlepem na klávesnici, tak třeba tím, že prostě cokoliv jiného.. No, a když budu vědět, jaké je běžné dávkování daného léku a v ordinaci bude nějaký hausnumero, budu vědět, že je něco špatně – a buď se zeptám doktora („Vážně chcete podat X mg léku XXX, pane doktore?“), zeptám se jiného doktora – prostě budu situaci řešit.

Selský rozum

„Nikdy nepodávej lék, který neznáš“ řekla mi na praxi jedna zkušená sestřička. Taky mi řekla, že není ostuda nějaký lék neznat, od toho máme příbalové letáky a brevíře léčiv. A tak vždy, když se setkám s nějakým lékem poprvé, než ho podám, tak si prostuduju indikace, dávkování, kontraindikace, nežádoucí reakce, způsoby podání. Seznámím se s běžnými léky ordinovanými na daném oddělení. A hlavně, zapojím selský rozum – v úvodu článku zmiňovaná kauza – Paralen zná snad každý člověk, a vím, že tableta pro dospělého má 500mg (a z farmačky vím, že maximální dávka je u dospělého 1g po 4 hod, max 4g denně – dle učebnice)… více netřeba dodávat…

Nechci nikoho soudit. Jsem jen student, který má teprve pár stovek hodin praxe. Chci jen ukázat, že i to, co nemáme v kompetencích, má význam se učit….

 

 

Sdílejte

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11 − eleven =