První (cyberpunková) vlaštovka

Protože tenhle blog má v názvu „cyber“ a nic cyber tu doteď nebylo, vytvářím novou rubriku – cyberpunk, kde se budu věnovat cyberpunkový subkultuře, literatuře a technologiím. No, a jako první tu máte povídku s názvem „První vlaštovka“. Zároveň je to první kapitola cyberpunkový detektivky, kterou ve volných chvílích píšu, takže taková malá ochutnávka 🙂

Praha 2025, sociální sítě, závislost a technologie. Temná vize budoucnost, aneb jak to za pár let může vypadat.

Synthesize me..
Make me your..
Love and hate machine..

Klub Glowing Neon zase praskal ve švech. Z repráků řvaly synťáky některé z elektrosynth skupin a vydejchanej vzduch odpovídal teplotou a obsahem kyslíku rok neotevřený serverovně.

Prodral jsem se černo-neonovou masou tančících lidí na bar. Ne nadarmo se tomu říkalo Glowing Neon. Zamaštěný špinavý vývěsní štít nad vchodem vás sice vítal v Matrixu (asi podle filmovýho trháku na konci minulýho století), ale díky oblíbeností mezi cybergoth komunitou a jejich lásce k neonové zelené se ujal název Glowing Neon.

Když nad tím přemýšlím, zní to jako strašný paradox. Cyber subkultura, a v dnešním hi-tech světě nejvíc offline lidi. Outsideři utápějící se v depresích z moderních technologií. Z toho, jak lidstvo přestalo žít reálný život, a uteklo do světa sociálních sítí. Komunita lidí v matrixově černozeleném (možná díky původnímu názvu klub přežil) odmítající pozlátko virtuálnosti, krásných fotek na Instagramu, sbíráním lajků a umělé inteligenci, která rozhoduje jestli jste příliš hezcí na to, aby vám internet mohl vyplivnout šedou realitu všedního dne.

Ostatně, nic už není realita, ani ta šeď. Každodenní šeď vlastně neexistuje. Existují programy, které žijí život za vás, a dávaj to ven, na síť. Válíte se doma v posteli, krmíte se nějakou syntetickou sračkou kterou vám dopravila kvadruptéra z eshopu oknem až do bytu, a inteligentní program zatím vytváří fotky jak se válíte na Bali s koktejlem v ruce a postuje to na Facebook. A Instagram. A další sociální sítě, o kterých ani nevím že existují. A vy sbíráte lajky a mozek vyplavuje neurotransmitery pohody a úspěchu. Přes samou sociálnost, lidi se už v realitě nepotkávají vůbec. Až na výjimky.

Glowing Neon je jednou z těch výjimek. Jedno z posledních míst v Praze, kde se lidi dokáží bavit z očí do očí. Možná to je tím, že CC tady má v provozu rušičku mobilního signálu (ne že by někdo z lidí tady měl potřebu být online, ale co kdyby). Fakt, že ta rušička byla můj nápad ještě v době, kdy svět teprve padal do bahna virtuálna je tajemství, který známe jen my dva. CC je totiž barman, majitel a provozovatel v jednom. A taky obchodník s biowarem, jestli se to tak dá nazvat. Občas mu střelím nějaký svalový relaxátor nebo neurotransmiterový stimulátor, či jinou hračku, kterou doma ubastlím. Stejně jako bar, i CC se ve skutečnosti jmenuje jinak, ale nikdo mu neřekne jinak než takhle (asi podle jeho oblíbené skupiny z 80’).

Možná proto to tu mám rád. Mistní subkultura je rozhodně jiná. Tak jako já. Nevidí svět růžovoučký jako zbytek společnosti. Kolikrát ho vidí ještě ve větších sračkách než já (a to už je co říct). Nepotřebují zacházení v rukavičkách (teda pokud to nejsou latexové rukavice tatéra nebo piercera, ale to je jiná kapitola). A nepotřebujou trendy hadříky – pokud se kouknete kolem sebe, uvidíte mix policejních čerňáků (nevěřili byste, kolik elektronických gadgetů nacpete do jejich kapes!), kožených korzetů a šatů jak ze Svatby upírů. Žádná fajnová diskoška pro děti prachatých rodičů jedoucí na koksu.

Konečně jsem se protáhl na bar. Ani jsem nemusel nic říkat, a přede mnou přistál panák Jacka Danielse. Je fajn, když někdo z masa a kostí ví co chcete, a ne nějaká umělá inteligence, která vám nutí tablety na podporu paměti jen proto, že jste měsíc před tím hledali na síti fyziologii mozku.

Napil jsem se a rozhlédl kolem sebe. Glowing Neon je jako jeden velký organismus žijící v symbióze s mikroorganismy v podobě pravidelných návštěvníků. Pozná, když je něco špatně.

A ta chvíle právě nastala. Masa tanečníků v černém jako na povel ztuhla a upřela pohled ke schodům od vchodu, kde stála ona. Jako vetřelec z jiného světa. Mladá blonďatá holka, sotva 19 let, oblečená jako většina moderní virtuální mládeže – prošoupaný světle modrý džíny končící nad kotníkem, růžový svetřík, na nohou bílé tenisky.

Jestli sem mírně nezapadla oblečením, tak obličejem určitě ne. Když odmyslím zmalování ve stylu “právě-jsem-vykoupila-kosmetiku”, jak dneska frčí (a protože tyhle lidi moc venku nepotkáte, myslel jsem si doteď, že to je výsledek nějakýho software), zarazil mě výraz jejích očí – nepřítomný a prázdný. Něco podobnýho jsem viděl u lidí v hypnóze nebo když si někdo šlehnul něco experimentálního. Tohle ale bylo jiný. Děsivější.

Tahle oblast vědy mě vždycky zajímala. Neurovědy. Lidský mozek, psychiatrie, neurotransmitéry, synapse, psychofarmaka, akční potenciály. Možná proto jsem vykročil směrem k vetřelci.

“Slečno..” začal jsem.

“Odpal dědku” odpověděla s výrazem, jako by se právě probrala z komatu. To jsem nečekal. Jasně, nejsem nejmladší, ale ještě jsem neoslavil ani čtyřicítku, tak jakejpak dědek. Než jsem se z toho mezigeneračního šoku vzpamatoval, byla pryč.

Vrátil jsem se na bar. Potřeboval jsem dalšího Jacka. Dvojitýho. Vrtalo mi hlavou co tu dělala. Jasně, občas sem ze zvědavosti zavítá skupina mladých rozmazlených smradů po cestě do GoldenSpark (diskotéka pro fajnový buzeranty za rohem na hlavní). Občas sem vleze někdo z lepší společnosti v touze po nějakym lepším, experimentální, fetu (to jsem asi ještě neřekl, v týhle komunitě je spousta chytrejch hlav – biochemici, hackeři, biotechnici. Většina z nich samouci, ale uměj zázraky.). Jenže tahle vypadala, že už nějakej matroš sehnala, a soudě podlě výrazu jejích očí něco, co by nikdo z nás do oběhu nevypustil. Možná nějaký experimentální psychofarmakum BrainCorpu nebo jiného nadnárodního farmaceutického koncernu. Pár kámošů tam dělalo, takže vím, jak je to s etikou v klinickým psychiatrickým výzkumu.

Dopil jsem Jacka a kouknul na hodinky. Půl čtvrtý ráno. Čas jít domů, taky bych měl někdy spát (což je těžký, když vám synapse jedou naplno). Sebral jsem z věšáku u vchodu bundu a vyšel jsem na ulici.

Ulice zela prázdnotou. Dneska už skoro nikdo nevylejzal ven od počítače ani ve dne, natož v noci. Společnost mi dělaly jen tři kočky honící se za nějakou krysou pod jediné auto zaparkovaný v ulici. No, zaparkovaný – místo na kolech stálo na cihlách, bůh ví jak dlouho. Jezdí vůbec někdo kromě městských služeb dneska autem? Asi ne, taky kam.

Vydal jsem se pěšky domů. Autobusy jezdí náhodně a tramvaje přestaly jezdit už před čtyřma rokama. Šel jsem prázdnou ulicí ze Žižkova směrem k Vltavě. Cestu mi osvětlovaly sporadicky funkční lampy pouličního osvětlení. Na každé (ale i těch nefunčních!) blikala červená dioda kamery. Když to Praha zavedla v roce 2021, magistrát argumentoval bezpečností obyvatel. Na otázku, jak jsou záznamy zabezpečeny nikdo neodpověděl, jen občas se v médiích objevily z těhle kamer fotky. Jo, hackeři a novináři, to šlo vždycky k sobě.

Šel jsem Koněvkou domů a ze stereotypu prázdné ulice mě probralo zpoza rohu blikající modré světlo. Jsem od přírody zvědavej, a tak jsem zahnul se podívat, jestli neuvidím nějakou známou tvář.

Stálo tam zaparkovaný modrožlutý auto Záchranného bezpečnostního metropolitního sboru. Kolem se motalo několik postav v černých uniformách s baterkama v ruce.

Nazdar vole, co tady děláš?”

Byl to Ruda, můj spolužák a pak chvilku i kolega. Asi jsem vám to neřekl, ale mám za sebou zdrávku a jeden čas jsem dělal na pražský záchrance. Pak přišel novej ředitel, sloučil nás s městskou policií, my jsme nafasovali černý uniformy, paralyzéry a další povinnosti. A tak jsem odešel, protože jsem chtěl pomáhat lidem, a ne sbírat sjetý děcka manažerů a hrát si na kovboje u vloupání do nepoužívanejch kancelářskejch budov.

Ruda nikdy nebyl žádnej Jandera (pamatuje si vůbec někdo ten seriál?), ve škole sotva prolezl, ale byla s ním docela sranda a byl to milej kluk. Navíc, dneska v době inteligentních monitorů analyzujících stav pacienta a napojených na infuzní pumpy a databáze léčiv nebylo co zkazit, takže proč ne, kromě toho MedPol, jak jsme záchrance začli krátce po sloučení říkat, trpěl kritickým podstavem lidí a tak bral skoro kohokoliv.

Ale, jdu domů, jsem byl zase léčit noční splín” potřásl jsem rukou Rudovi.

Zase nejaká přepísklá dávka?” zeptal jsem se, napůl aby řeč nestála, napůl ze zvědavosti. K ničemu jinýmu se dneska stejně už nejezdí.

Jo, ale tohle smrdí. Nejaká mladá holka, mrtvá, ale neřeknu ti proč. Vypadá to jako by jí prostě někdo vypnul mozek” odpověděl Ruda.

Blondýnka v růžovým svetru?” napadla mě ujetá myšlenka, že je to ztracený kotě z Matrixu.

Tys jí znal?” Ruda najednou ožil.

Ale ne, jen vešla do baru, s divným výrazem, a pak najednou zmizela. Viděl jsem jí poprvé, a teď naposled. Jen mě napadlo, že to je ona, jak jsi mluvil o vypnutým mozku. Ale pusť to z hlavy, já jdu domů, mám dost, a ty se vrať k práci. Jo a pozdravuj kluky co si mě pamatujou” rozloučil jsem se.

S divným pocitem jsem přidal do kroku. Nemám rád náhody, a už vůbec ne, když mají co dočinění s mojí osobu.

Když jsem dorazil domů, začlo svítat. Podíval jsem se na oblohu. Nade mnou přelítla první letošní vlaštovka. Jaro je tu. Jaro 2025, další jaro v Praze, druhém největším městě Spojených evropských států.

Sdílejte

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

twenty − 9 =